V jazzu jsem našel největší svobodu, říká překladatel Ladislav Šenkyřík

Překladatel se pochopitelně nemohl představit vlastní jazzovou nahrávkou, jako tomu bývá v úvodu Jazzotéky zvykem v případě hostů z řad hudebníků. Ale může představit svůj vkus. Což učinil skladbou Remembering tria Avishaie Cohena.

Na logickou otázku „proč jako první snímek zvolil právě Avishaie Cohena“ host odpovídá, že nikoliv „právě Avishaie Cohena, ale konkrétně jeho skladbu Remembering, Rozvzpomínání“:

„Když jsem skladbu poprvé před deseti lety slyšel v Rudolfinu, v obsazení ještě se Shaiem Maestrem na piano, přišla mi tak dojemná, jímavá a v něčem hluboká, že ačkoliv jinak Cohenovu produkci příliš neposlouchám, zdála se mi pro tenhle pořad vhodná. K rozvzpomínání se, jak jsem se vlastně k jazzu dostal.“

Než však dojde na pátrání po jazzových inspiracích překladatelových, optá se hostitel, jakou knihu by Ladislav Šenkyřík doporučil čtenářům. Třeba od Iana McEwana, jednoho z autorů, na které se specializuje: „Asi, aby se čtenáři zpočátku moc nelekli, nejdříve Na Chesilské pláži. Což je atraktivní milostná novela odehrávající se na počátku 60. let, těsně před příchodem Beatles. Pojednává o takovém nešťastném nedorozumění novomanželské dvojice. To je velmi útěšná knížka.“

Velmi pravdivě odpoví host také na dotaz, který z překládaných autorů ho nejvíc baví: „Baví mě všichni. Ono se nevyplatí překládat něco, co člověka nebaví. Nebo vůbec dělat něco, co člověka nebaví. Na to je život příliš krátký.“

Překladatel Ladislav Šenkyřík|foto:Petr Vidomus, Český rozhlas

Otázka na nejoblíbenější díla směřuje také ke knihám o muzice a muzikantech:

„Právě díky hudbě jsem se vlastně k překládání dostal. Po juveniliích, prvních básnických pokusech, prvních povídkách a podobně, jsem najednou přestal sám sebe zajímat. A začal překládat. Nejdříve na konci dětství proto, že mě zajímalo, co ti Beatles nebo Bob Dylan vlastně zpívají. Tak jsem se musel začít sám učit anglicky, protože ve škole (za totality, pozn. aut.) mě to neučili.“

Mohou za to Petr Dorůžka a Beatles

K volbě životní profese, skutečné labour of love, nepřispěla jen dětská zvědavost, o čem jsou texty anglických písniček. Spíše cosi „za muzikou“:

„K pocitu svobody, což považuji za to nejdůležitější, mě poprvé dovedla nikoliv literatura, ale právě hudba. Pocházím vlastně z ‚proletářské‘ rodiny, tak jsem nechodil ani do Lidušky a neumím na nic hrát. Ale kamarád z rodiny ‚buržoaznější‘ mě někdy ve třinácti, čtrnácti zatáhl do Divadla hudby na kompletní sérii Mahlerových symfonií.“

Ale ne, poslech Mahlera ještě nepředstavoval onu hvězdnou chvilku. Host pokračuje: „Vzápětí měl ve stejném Divadle hudby krásný pořad Petr Dorůžka. Pouštěl celou desku Abbey Road od Beatles a zároveň k hudbě promítal texty písní. Ten závan svobody ve mně už zůstal. Řekl jsem si, že přesně u toho chci být.“

Od Beatles k jazzu se Ladislav Šenkyřík dostal postupně „přirozeným vývojem“: „Je to podobné jako s faktem, že jsem přestal zajímat sám sebe. Nemám nic proti Rolling Stones, že hrají pořád to samé a že je to pořád baví. Ale vlastně se trochu divím, když člověk zůstane u něčeho celý život. Přitom jazz je ta největší svoboda.“

U samotného překládání ovšem Ladislav Šenkyřík hudbu neposlouchá, potřebuje ticho. „Možná k nějakým přípravným pracím si mohu pustit něco, co detailně znám. Nemohu poslouchat jako kulisu cokoliv pro mě nového.“

Jako svoji další srdeční záležitost vybere host Garyho Burtona. Konkrétně závěrečnou skladbu The New National Anthem / The Survivors (Nová státní hymna / Přeživší) z alba A Genuine Tong Funeral (Ryzí pohřební obřad bratrstva Tong) s kompozicemi Carly Bley (na nahrávce také hraje). A protože hostem je překladatel a znalec angloamerických reálií, nejen pohotově překládá názvy. Vysvětlí také, že Tong je jedním z čínských kriminálních bratrstev, působících v Americe.

Dál už v přepisu rozhovoru nepokračujme. Laskavému čtenáři je jasné, že mimořádně poutavý a zábavný díl Jazzotéky se vyplatí poslechnout celý ze záznamu.