Vít Švec v Jazzotéce: Dnes už poslouchám nejraději ticho

Vít Švec
Vít Švec

Jak se dostal invenční kontrabasista ke svému nástroji a k muzice vůbec? Z jakého důvodu nastoupil na konzervatoř? Jaká hudba se mu dostala nejvíc pod kůži? To vše prozrazuje Vít Švec v prosincové Jazzotéce.

V pořadu Jazzotéka, který vysílá ČRo Jazz každý třetí pátek v měsíci, zve jeho autor Martin Brunner st. do studia etablované i začínající jazzové hudebníky a probírá se s nimi nahrávkami, které oni sami považují za podstatné pro svůj muzikantský vývoj.

Hosta pořadu představí skladba Follow the Whales z alba Vít Švec Trio – Keporkak (2005) s úvodní imitací zpěvu keporkaků pomocí umělých flažoletů. Basista vzpomíná, že právě díky této svojí nahrávce se dostal až do Japonska. Přestože, jak vtipkuje hostitel Martin Brunner, „od těch Japonců není hezký, že ty velryby pořád loví.“

Dodejme ještě, že Vít Švec není jenom kapelník vlastního tria. Z jeho bohatého profesního životopisu vyberme například členství v Agharta Gangu, v sestavách Michala Gery, Jana Hály nebo Jany Koubkové, hraní v Big Bandu Národního divadla, Filmovém symfonickém orchestru, Petr Kroutil Orchestra a také v kapele šansoniérky Chantal Poullain.

K muzice se dostal poměrně běžnou cestou. „Na základní škole vybírali děti, které mají hudební sluch, což snad mám,“ pokračuje také host v odlehčeném tónu rozhovoru. „Dostali jsme nabídku buď housle, nebo klavír, nebo harmonika. Protože strejda je také kontrabasista, hraje vážnou hudbu, a začínal na housle, řekla maminka ‚housle v žádném případě, to je moc těžké a na klavír máme malý byt‘. Zbyla harmonika a deset let jsem se trápil s drškama.“

Později se v „lidušce“ měnili učitelé. „Přestoupil jsem k panu Štěpánovi, který krom akordeonu učil také kontrabas. Ale v té době už jsem začal také s baskytarou.“

Útěk před vojnou

Dnešní čerstvě dospělí už naštěstí nepamatují povinný nástup na vojnu. Dal se oddálit pouze zdravotními důvody nebo studiem. „Člověk utíkal před vojnou, jak mohl, tak jsem si vymyslel, že bych chtěl na konzervatoř, což se zázrakem povedlo,“ vzpomíná Vít Švec. „Profesor František Pošta mě nevyhodil, na rozdíl od Vitouše, kterého vykopl ve čtvrtém ročníku.“

Zmínka o Vitoušovi není samoúčelná, jde o odkaz na slavnou českou basovou školu: „Na konzervatoř jsem už šel s tím, že chci hrát na kontrabas, chci hrát jazz a jinde než na Státní konzervatoři se to pořádně nenaučím. Tehdy ještě Ježkárna takhle nefungovala.“

Vít Švec a Martin Brunner st.

Aby dané období ilustroval, vybral host nahrávku, která ho tehdy hodně ovlivnila. Desku Three Quartets (1981), na které Chick Corea spolupracoval s Michaelem Breckerem, Eddiem Gómezem a Stevem Gaddem. Konkrétně Quartet No. 1.

Po studiích už se šikovný kontrabasista vrhl na jazz? „Kdepak, pak přišla ta neodvratná vojna. Nemohl jsem nastoupit do Armádního uměleckého souboru, protože strýček emigroval a kdo měl příbuzné na Západě, nebyl důvěryhodný a prostě nesměl.“

„Tak jsem se začal shánět a kamarád mi doporučil, že u posádkové hudby na Náměstí republiky končí kontrabasista. Povedlo se, udělal jsem konkurs a byl dva roky u vojáků a přitom ne na vojně. Pak vojna najednou skončila a já neměl žádné angažmá.“

Naštěstí zase pomohla náhoda, zrovna se konal konkurs na kontrabasistu do Filmového symfonického orchestru. To už se psal rok 1989. „Pak jsem si šel zazvonit klíčema,“ vzpomíná hudebník na Sametovou revoluci. Tehdy už ovšem hrál paralelně také jazz s Michalem Gerou.

Triová láska

Další skok v jazzovém životopise basisty nastal v roce 2000. „Tehdy se v Praze objevil mexický pianista Mark Aanderud a já vždy toužil hrát v pianovém triu. Ale protože mě žádný pianista neoslovil, oslovil jsem já pianistu.“ Tehdy vznikal i materiál ceněného alba Mark Aanderud, Vít Švec & Pavel Razím – Trio ’02.

Čtěte takéOno si to samo řekne. Světoznámý kontrabasista Miroslav Vitouš se ohlíží za svou bohatou kariérou

Povídání o triích samozřejmě musí doplnit nahrávka jednoho legendárního. Vít Švec vybral Billa Evanse. „A protože ho mám opět spojeného s Eddiem Gómezem, bude to You Must Believe in Spring.“

Tento snímek vznikl v roce 1977, poprvé vyšel na LP o čtyři roky později, tedy až po Evansově smrti, a na bicí nástroje tu hraje Eliot Zigmund.

Po druhé zmínce o Gómezovi pochopitelně dojde na dotaz o oblíbených Vítových kontrabasistech. „Dave Holland je úžasný hráč. On se hlavně rochní v lichých rytmech, se kterýma já naopak bojuju. A když o tom přemýšlím, Eddie Gómez je asi můj vzor, tedy ve zvuku.“

Ve studiu Českého rozhlasu ještě povídání s Vítem Švecem zdaleka nekončilo. A hudbu vybírá host zasvěceně, i když přiznává „v poslední době mám nejraději ticho, když hrajete patnáct, dvacet koncertů za měsíc, máte hlavu jako včelín.“ Chcete-li se dozvědět víc, poslechněte si celou Jazzotéku, jejíž premiéra proběhne 21. prosince od 14:00 hodin.