Vojta Dyk v poslechovém testu: České scéně chybí konfrontace se zahraničím
V dubnovém vydání Tak to slyším já jsme podrobili sluchovému testu zpěváka a herce Vojtu Dyka. Jak obstál v našem „horkém křesle“?
Asi nebudeme přehánět, když prohlásíme, že v našem křesle pro hosta usedla takřka renesanční osobnost. Vojtěch Dyk je nejen výrazným hereckým talentem. Do hudebního světa proniknul jako člen populárních Nightwork, případné pochybující jazzové fanoušky si pak získal díky spolupráci s brněnským B–Side Bandem. Proto se na úvod nešlo nezeptat, v jakém žánru se cítí nejvíce doma:
„Všude (smích). Když mi něco nejde, tak se na to snažím přijít ‒ to je moje cesta. Já jsem vyrůstal v dětském sboru (Pueri graduentes, pozn. aut.), takže mám rád i např. gregoriánský chorál. Jako kluk jsem běhal po pódiu ve Státní opeře, zpívali jsme v Carmen nebo v Turandot.“ Přeci jen ale existuje žánr, který Vojtovi k srdci nepřirostl: „Dechovka. Já si myslím, že dnes už je to přežilý folklór ‒ který navíc s folklórem nemá nic společného.“
Vojtěch Dyk vzpomíná na spolupráci s Kurtem Ellingem:
U hádanky z desky Michala Prokopa se nejdříve ozvalo „hlasité přemýšlení“, podané s typickým Vojtovým humorem: „To zní jako Pavlíček…teď už ne…Paco de Lucia? (smích)“ Jaký má Vojtěch k Michalu Prokopovi vztah? „Musím říct, že jeho art–rockové období byl na svoji dobu neuvěřitelný počin. Některé ty věci byly skoro až kakofonické, ale zároveň hrozně poetické. Mělo to neuvěřitelnou hloubku a krásné texty.“ A měl (nebo má) Vojta vůbec mezi českými reprezentanty populární hudby nějaké vzory?
„Mám rád, když je zpěvák i muzikant. A z toho důvodu jsou pro mě vzory lidi jako Matěj Ruppert, stoprocentně Dan Bárta, Martin Svátek. Tereza Černochová nebo Ondra Ruml. Taky třeba En.Dru. A z předchozích generací rozhodně pan Hála a pan Černoch.“
Vojtovo brněnské bigbandové angažmá nám vnuklo nápad, vyzkoušet Vojtu ze swingových zpěváků. Dopadlo to výborně: „To bude Frankie…Podívej, už jsem uhádl dvě hádanky. To není možný!“ Neváhali jsme se zeptat, zda je těžké postavit se jako zpěvák před velkou kapelu:
„Pro mě ne (smích). Ale souhlasím s kapelníkem B–Side Bandu, Josefem Buchtou, že postavit se před big band chce určitý koule ‒ může si tam stoupnout, kdo chce, ale je za tebou energie dvaceti lidí a ty, když jsi správný frontman, musíš tu energii ještě povýšit. Což je v tom poměru složité ‒ ale Frank Sinatra to uměl, stejně jako třeba Mel Tormé nebo Ella Fitzgerald. Jde to ‒ a když se to povede, je to opravdu radost.“
Další ukázku se hostovi podařilo uhodnout až po několika drobných nápovědách: „To je Bowie? Tak toho jsem podle hlasu nepoznal. Ale to může být tím, že ho s takovou ‚folkovou‘ podobou nemám spojeného.“ Existuje hudební osobnost, která je pro Vojtěcha naprosto zásadní?
„Mám okruhy lidí, které si vždycky rád poslechnu ‒ kdykoliv, kdekoliv. Třeba Richard Bona ‒ jeho zpívání mi je hrozně blízké, hodně používá falzet takovým nenásilným způsobem. Navíc zpívá svým rodným africkým jazykem.“
Náš host vysvětluje, co mu chybí na české jazzové scéně:
„Ptal jsem se jednoho známého, který v Africe žije a Bonovi rozuměl, o čem ty krásné písničky můžou být. A on říká: ‚Třeba o zpracování kukuřice.‘… Další oblíbenec je určitě Bobby McFerrin. I poslední deska Davida Bowieho, to je úplný mazec.“
Proud hudebních hádanek jsme poté, pomocí ukázky od Weather Report, stočili zpět k jazzu a příbuzným žánrům. Má Vojta vůbec čas poslouchat čistě instrumentální hudbu? „Mám ji čas poslouchat a poslouchám ji rád. Třeba Weather Report jsem si pustil naposled někdy před týdnem. Tohle je ale extrémně dobrá instrumentální hudba, navíc plná extrémně dobrých muzikantů.“
Stefano Benni: Onehand Jack
Jazzová noir gangsterka s Vojtěchem Dykem v hlavní roli. O městě plném „mrakodrapů a lůzy, samopalů a saxofonů, šmelinářů a svatých“, kde se občas dějí zázraky.
A kupodivu se nám podařilo našeho hosta naprosto nečekaně nachytat: „Toho zpěváka určitě znám,“ přemítal při poslechu ukázky Tower of Power. „Nekecej. No kdybys mi pustil What Is Hip, to bych poznal hned.“
Protože Vojtěch několik let zpíval v kapele Top Dream Company, zajímalo nás, jestli byl, či je fanouškem Tower of Power? „Já jsem Tower of Power poslouchal spíš, až když jsem začal zpívat v Top Dream Company, abych to nastudoval. A na to období vzpomínám rád ‒ byli tam skvělí muzikanti (Ondra Pomajsl nebo Michael Krásný), zpívali tam se mnou ještě Marta Balážová a Ondra Ruml. Nedávno jsem TDC slyšel a šlape jim to teda skvěle.“
Tím zdaleka nevyčerpáváme všechna témata, o kterých v dubnovém Tak to slyším já byla řeč. Nicméně kdybychom vám prozradili, kterého českého saxofonistu Vojtěch nade vše uznává, nebo které zpěvačky si Vojta rád pouští, museli bychom přepsat celý pořad ‒ a my vás raději pozveme k jeho poslechu. A rovnou zveme k dalším vydáním ‒ čekají nás velmi zajímaví hosté.
Seznam testovacích nahrávek:
• Don't You Want Me – The Human League – Dare – 1981
• Snad nám naše děti prominou – Michal Prokop a Framus 5 – Snad nám naše děti... – 1989
• Get Me to the Church on Time – Frank Sinatra – Sinatra at the Sands – 1961
• Quicksand – David Bowie – Hunky Dory – 1971
• Birdland – Weather Report – Heavy Weather – 1977
• Don't Change Horses – Tower of Power – Back to Oakland – 1974
• Tighter & Tighter – Soundgarden – Down on the Upside – 1996
• Hands Crystals Anderson – Chris Morrissey – North Hero – 2013
• What Would She Say – Project Mama Earth – Mama Earth – 1977
• Old Lover – Vertigo – Nononononininini – 2016
• Ohambí – Buty – Kapradí – 1999
• Trojan Horses – Agnes Obel – Citizen of Glass – 2016
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
