Vojtěch Procházka: Neotřelost norské scény mi učarovala.

Dle očekávání host uhodnul bez problému první hádanku ‒ nahrávku Buda Powella:

„Já to miluju! Tahle nahrávka přitom ve své době byla velice avantgardní. Já tohle poslouchám velice rád a poslouchám to i víc, než současný jazz.“ Dokázal by si Vojtěch představit, že by se věnoval tradičnímu jazzovému hraní standardů?

„Kdybych na tom dostatečně dlouho pracoval a našel ty správné lidi, asi bych si to uměl představit. Baví mě jamovat a občas zajdu třeba do Malého Glena. Ale programově hrát standardy… To bych musel mít strašně správný spoluhráče a jasnou představu, jak to dělat.“ 

Pianista a skladatel Vojtěch Procházka|foto:Petr Vidomus,Český rozhlas

Cecila Taylora poznal Vojtěch také prakticky okamžitě: „Cecil byl zásadní v tom zvukovém otevření nástroje. I díky své schopnosti přenést vlastně taneční gesta do hudby. On na klavíru tančí ‒ když se na to člověk kouká, je to jako výrazový tanec. To co se děje vizuálně, je propojené i se zvukem, je to neuvěřitelná harmonie.“

Drcení standardů mě nebavilo

Skladba z alba Mathiase Eicka také našemu hostu nečinila žádný problém. Nás poté inspirovala k otázce na Vojtova zahraniční studia:

„V Paříži jsme museli drtit ty standardy, tu americkou hudbu ‒ učit se language. To mě v té době už tolik nebavilo, protože jsem přičuchnul k improvizované hudbě a k něčemu, co mě vnitřně nakopávalo víc. Zároveň jsem potkal norského trumpetistu, který by v Paříži na Erasmu a zásoboval mě hudbou z Norska. Slyšel jsem v ní určitou neotřelost, která mě začala bavit. Skončilo to tak, že jsem se tam dostal na magistra.“

Nahrávku od kapely SHQ Vojtěch nepoznal, evidentně jej překvapila příjemně. Jak říká, mnoho z historických českých nahrávek nezná. 

„Připadá mi, že ta úroveň nebyla nijak velká, přestože někteří hráči byli skvělí. Stivín v té době hrál hrozně zajímavě, člověk si ho klidně mohl splést se zahraničním saxofonistou. Baví mě Bromovy funkové desky, Svobodovy rané big bandy jsou vtipné. Že bych to nějak vyhledával nebo znal, to nemůžu říct. “

Němý film jako spoluhráč

Při ukázce sólového klavíru to už skoro vypadalo, že bude potřeba nápověda: „Instinkt mi říká, že by to mohl být Martial Solal, ale ten by tam peklil mnohem víc… Jestli to není Earl Hines, ten mě taky napadl.“

Němý film je tak silné médium, že jsem si za léta vytvořil model, nechat chvilku ticho.

Jak host potvrzuje, sólové hraní jej inspiruje a rád se k němu vrací. „Sólově se snažím dělat spíš koncepční, minimalistické věci. Málokdy má člověk nástroj, takže docela často hraju s elektronikou ‒ např. k němým filmům. To je formát, který mám hrozně rád. Ten film umožní, že nehraješ úplně sám, můžeš se o něj opřít. A němý film je tak silné médium, že jsem si za léta vytvořil model, nechat chvilku ticho. Protože když film jede z pásu, tak člověk slyší to šustění… je to vlastně najednou spoluhráč.“ 

Do pořadu se ještě vešla témata jako např. Vojtěchův vztah k fusion, k elektronice, ke kompozičním metodám. Vše je, jako vždy, k dispozici na našem zvukovém záznamu. My se za měsíc opět vrátíme, s hostem neméně zajímavým.