A pak to bouchlo: vyhoření se nevyhýbá ani hudebníkům

Pavel Nesit je šestadvacetiletý skladatel původem z ostravského Brušperka. Komponování studoval nejprve v Ostravě na ZUŠ Eduarda Marhuly, poté na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Nyní dokončuje poslední ročník magisterského programu na Hudební a taneční Akademii múzických umění v Praze. Nemá vyhraněný kompoziční styl, rád přijímá nové výzvy a rozšiřuje si skladatelské obzory. 

U Pavla se příznaky přicházejícího vyhoření objevily na konci druhého ročníku vysokoškolského studia před letními prázdninami. „Když jsem dodělal veškerou práci, tak jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Když už tolik nepracuji a mám tolik volného času, tak necítím takové uspokojení. Ale to byl jen náznak. To nejhorší přišlo ve třeťáku, zrovna když jsem psal bakalářskou práci. A bylo to strašné.“

I poslech hudby pro Pavla ztratil smysl. Důvodem vyhoření podle něj nebyla kvantita práce, ale její přílišná intenzita. „Nebylo to z toho, že bych měl hodně kšeftů a mnoho nabídek. Já jsem ty skladby psal dlouho. Pracoval jsem třeba tři měsíce v kuse.“ Na jeho psychickou nepohodu zapůsobila také pandemie onemocnění Covid-19. „Tehdy během covidu jsem byl šťastný, že můžu psát, že nemusím nikam cestovat, a tím ztrácet čas. A to se mi možná vymstilo, protože jsem psal tolik, až to bouchlo.“

Z kontaktu s hudbou jsem měl strach

Pavel měl už dříve zkušenost s odbornou psychologickou péčí, proto pro něj bylo automatické hledat pomoc zde. „Na terapiích jsme řešili, jak vrátit celkově radost do života. O hudbě jsme se zas tolik nebavili. Svým pedagogům na Akademii jsem ale měl obavu se s něčím svěřit, protože jsem měl kariérní blok, že by mi to třeba mohlo ublížit.“

Pavlovi pomohlo také to, že si našel práci i mimo hudební prostředí, na Právnické fakultě. „Musím říct, že se teď cítím velmi dobře, protože jsem si tu hudební práci zpestřil ještě další prací. Mám teď mnohem více kamarádů a přítelkyni. Zjistil jsem, že kdyby to vyhoření přišlo znovu, tak to bude v pohodě. Našel bych si jinou práci.“

Pavel má menší úvazek ještě na základní umělecké škole. „Z toho jsem měl strach, protože je to opět kontakt s hudbou. Ale to učení je něco jiného. Tam jde i o tu radost, že tam něco předáváte. Jde tam i o ty děti. Hodně lidí říká, že vyhořelo z učení, ale pro mě to byl jeden z léků,“ uzavírá skladatel.

Vyučování na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka bylo naopak jedním z důvodů vyhoření jazzmana Jakuba Zomera. I přesto, že Jakub považuje předávání informací studentům za nesmírně důležitou a povznášející činnost, v pololetí svou pedagogickou kariéru ukončil. Jakub na svém Facebooku na začátku února roku 2023 zveřejnil následující příspěvek:

Covid a změna profese

Na psychickém zdraví Jakuba se částečně podepsala také covidová pandemie. „Tam se zastavilo všechno. Během covidu jsme se snažili dodat našim studentům práci, které by se mohli věnovat. Stimuly a nějakou aktivitu, která by pro nás byla smysluplná. Pro spoustu lidí z okolí to znamenalo, že si prodloužili tu možnost dál se pohybovat ve školství. Pro mě ten šok z toho, kdy jsem byl dokonale dysfunkční, protože vyučovat souborovou hru přes „teams“ moc nejde, byl obrovská stopka. A mně začalo docházet, že stav, ve kterém jsem se pohyboval, byl dlouhodobě neutěšený a tohle to jen prohloubilo.“

Vedle intenzivní pedagogické činnosti byl Jakub vždy aktivním hudebníkem. „Neodcházel jsem ze školství proto, že by vedení nebylo dostatečně milosrdné k hudebníkům. Vždy se nám snažili pomoct, abychom mohli mít existující hudebnickou kariéru vedle té pedagogické. Ten důvod je jinde. Teď to rozhodně není jednodušší než předtím. Já jsem (po odchodu z konzervatoře: pozn. red.) začal pracovat jako softwarový vývojář, což je poměrně radikální změna. Nikdo se neptá, jestli jsou nějaký prázdniny. Samozřejmě se od člověka čeká, že bude provozovat činnost, kterou lze nazývat prací. Naštěstí je to poměrně flexibilní.“

Pro ty, co už hoří

Podle Jakuba bylo důležité uvědomit si, jakou fází vyhoření člověk prochází. „Pokud jsou to nějaké první příznaky, které je díky bohu schopen člověk pozorovat, tak je možné pomáhat snáz, než když člověk přemýšlí o tom, proč vlastně vylézt z postele. Myslím, že je důležité nepřestat dělat činnosti, které člověka opravdu relaxují. Já jsem s hrůzou zjistil, že věci, které mi dělají radost mimo hudbu a její výuku, jsem vlastně dokonale přestal dělat před dvěma lety. Rád bych to změnil. Myslím si, že je strašně důležitý, aby se člověk cíleně věnoval těmto činnostem, které mu za každých okolností vykouzlí úsměv na tváři,“ radí na závěr Jakub.