Jazzmani na rodičovské: občas krize, jindy dobrý tvůrčí impuls

Začínáme u čerstvé maminky, ale velice zkušené hudebnice – trumpetistky, dirigentky a skladatelky Štěpánky Balcarové, která se rok a půl stará o svou dceru Štěpánku. Zatímco se ve světě jazzu pohybuje se sebevědomou jistotou, v nové životní roli si svou cestičku teprve vyšlapává. 

Hned na úvod našeho povídání prozrazuje, že ji rodičovství zaměstnává skoro na plný úvazek. „Nacházím se ve špatné pracovní fázi,“ přiznává. „Měla bych si najít asi nějakou chůvu na pomoc a na hlídání, protože když mám chviličku, tak se nemůžu stejně soustředit na skládání.“ 

Přestože se malé Štěpánce věnuje většinu dne, od října loňského roku od ní na jedno odpoledne odchází. „Chtěla jsem se vrátit do pracovního prostředí, proto chodím učit na HAMU,“ vysvětluje Štěpánka Balcarová. 

Po nástupu na mateřskou měla krizi. „Vážně jsem přemýšlela, zda se vůbec k aktivnímu hraní vrátím,“ svěřuje trumpetistka. Důvodem byla zejména její velká únava spojená s novou rolí. Přesto s malou Štěpánkou hrála na festivalech a řídila unikátní uskupení Concept Art Orchestra, za kterým stojí dodnes.

 Čas na dlouhé skladby jiným závidím

 Vojtěch Procházka, klavírista a jeden z vůdčích členů úspěšného domácího sdružení Vertigo, se před narozením druhého potomka přesunul z Norska do Česka. „To byla vlastně největší kariérní změna. Moc se nám odcházet nechtělo, asi bychom jinak zůstali v zahraničí, protože jsme tam už byli zavedení, měli kamarády a asi bychom se nevraceli. Ale tady jsme blíž k babičkám,“ vzpomíná pianista.

Čtěte také

Jazz, funky i říkanky. Hudba pro děti nemusí být jen naivní a jednoduchá

  V Česku se pak postupně stal čtyřnásobným otcem. A často kvůli hudebním projektům pendluje mezi severní Evropou a Českem. A zatímco jeho syn spokojeně spal na balkoně letenského bytu, Vojtěch se rozpovídal o změnách, které sledoval s rozrůstající se rodinou.

 „Co třeba funguje v Norsku dobře, jsou školky. Děti do nich mohou jít mnohem dřív. Třeba už v roce. Tamní školky jsou opravdu dobré a učitelé se jim pěkně věnují, většinou je jeden učitel na pět dětí. A pro děti to není takový velký stres. Člověku to opravdu pomůže, protože s malým dítětem do dvou tří let se nic soustředěně udělat nedá. A to by mohl stát třeba nějak zohlednit – třeba by lidé pracující jako OSVČ mohli dostávat nějaké úlevy ze sociálky,“ zamýšlí se Vojtěch Procházka.

 To už se probouzí nejmladší člen rodiny a náš rozhovor musí neplánovaně skončit. Mezi dveřmi mi ale Vojtěch se synem v náručí ještě sděluje, že tak trochu závidí těm muzikantům, kteří mají čas tvořit dlouhé skladby.

 Jako příklad uvádí Víta Křišťana a jeho monumentální klavírní koncert, který začátkem prosince premiéroval za doprovodu Concept Art Orchestra. Vytvořit takový hodinový kus je pro Vojtu Procházku v současnosti nepředstavitelné. Ale jak mi ještě před definitivním rozloučením říká, na své cestě se spíš snaží dělat dobrou reklamu jazzmanům s rodinami, že je to ve výsledku dobře slučitelné.

 Nová role i zkušenost

 Jazzová harfenistka Kathrin Pechlof, žijící v berlínské čtvrti Pankow, si prošla velkou krizí v době, kdy se stala poprvé matkou. „Měla jsem strach a podléhala pocitu, že toho dělám příliš málo a že se všechno strašně zpomalilo,“ přiznává Pechlof s tím, že předtím byla jazzem přímo posedlá a chtěla se mu věnovat stoprocentně.

 „A do toho přišla úplně nová role matky, nové priority, což se velmi špatně slučovalo,“ vzpomíná mladá harfenistka, která cítí, že být jazzmankou je hrozně náročné. „Vyžaduje to velké nasazení i hodně času. To nemá jednoduché řešení,“ dodává.

Kdybych hudbu nedělala, nekoncertovala nebo nepsala, asi bych byla pěkně zpruzená maminka

 Naopak obdivných reakcí od svého okolí na to, že zvládá dělat hudbu a zároveň se starat o děti, se často dostávalo klavíristce, skladatelce a také matce dvou synů Beátě Hlavenkové. Přesto, jak vzpomíná, to správné sloučení v sobě také řešila, zhruba před pěti lety.

 „Dělala jsem toho samozřejmě míň, ale rozhodně mě to naplňovalo štěstím, že můžu dělat hudbu a jsem pak šťastnější být s dětmi. Kdybych hudbu nedělala, nekoncertovala nebo nepsala, asi bych byla pěkně zpruzená maminka,“ usmívá se Hlavenková, která na konci ledna pokřtila svůj pěvecký debut Sně.

 A měla čas něco skládat, když byly její děti malé? „Ano, zásadnější skladby jsem vytvořila právě jako matka. V roce 2008 jsme vydali Eternal Seekers, což je pro mě stále velmi srdcová záležitost. Tu mentální kapacitu jsem na to už tehdy měla. Ale to bylo tím, že jsem byla tím mateřstvím naplněná a mohla pak tvořit,“ vzpomíná Hlavenková. Její mateřství se promítlo i do dětské tvorby jako například Pišlické příběhy.

 Podle ní je naprosto v pořádku, když někdo hudbu a tvorbu přesune na druhou kolej a věnuje se jen dětem. Přesto navrhuje, aby ženy-hudebnice stát během mateřské podporoval. „Je to o sociálním nastavení. Bohužel je kultura se školstvím vždy až na konci priorit,“ uzavírá Beata Hlavenková.