David Fárek v Jazzotéce: Stát se hajným, nebo muzikantem?

V pořadu Jazzotéka, který vysílá ČRo Jazz každý třetí pátek v měsíci, zve jeho autor Martin Brunner st. do studia etablované i začínající jazzové hudebníky a probírá se s nimi nahrávkami, které oni sami považují za podstatné pro svůj muzikantský vývoj.

Saxofonista, flétnista, ale také příležitostný zpěvák David Fárek je znám především jako vytížený člen hned několika zásadních domácích big bandů. Prošel například sestavami Big Bandu Českého rozhlasu, Orchestru Karla Vlacha, Big Bandu sv. Blažeje, Concept Art Orchestra. Nejde přitom jen o velké ansámbly jazzové. Vyzkoušel si také orchestr muzikálový, třeba v nastudování rockové opery Jesus Christ Superstar.

Ale doma je David Fárek samozřejmě i v menších sestavách. Ve skupině Nedaba Tomáše Sýkory nebo v Hot Line, fusion projektu Jana Hály. Ostatně hned první nahrávka Jazzotéky tuto jeho tvář dokumentuje. Jde o ukázku z kompozice New Suite, kterou Fárek natočil na eponymní album projektu Jaroslav Šimíček Quartet/Quintet (2017).

První dotaz ovšem směřuje právě k big bandům. Jak vůbec může jeden hudebník zvládat členství v tolika spolcích? „Těch kapel je sice víc. Ale ono se hraje tak strašně málo, že když vyjde jedno vystoupení za rok, dá se to bez problému stíhat,“ přiblížil host realitu bigbandového a tudíž pro pořadatele nákladného koncertování.

Po zmínce o Hot Line už se ovšem pořad přehoupne „do minulosti“, k muzikantským kořenům hosta.

„Chodil jsem do ZUŠky na zobcovou flétnu a pak na klarinet. Ale na ten mi to moc nešlo. A přestože maminka je také učitelka na základní umělecké škole a dohled na mou přípravu probíhal asi intenzivněji, než bývá obvyklé, prosadil jsem si, že to vzdáme, protože moje hraní na klarinet nikam nevedlo.“

„Ale když jsme se přestěhovali do Českého Těšína, k muzice jsem se vrátil a asi v deváté třídě začal hrát na saxofon. Měl jsem štěstí na učitele Huberta Dudu, swingaře ze staré školy…“

David Fárek|foto: Petr Vidomus

Zpočátku prý docházelo k legračním scénkám, protože si žák s učitelem moc nerozuměl. Tedy po jazykové stránce. „V Těšíně se mluví česko-polsky, říká se tomu po našimu,“ vzpomíná host pobaveně.

Jenže tehdy také dostal možnost hrát v žákovském orchestru. „A to mě hrozně chytlo,“ vypráví Fárek o momentu, který rozhodl o dalším životním směřování.

Nešlo však o cestu rovnou a nevedla přímo k jazzu. Následovala i rocková průprava, pro budoucí kariéru taktéž důležitá. „To byla práce staršího bratra, který hrál v takové garážové kapele. Přibrali mě mezi sebe, udělali jsme s bráchou dechovou sekci a hráli bigbít.“

Jako následující nahrávku ovšem vybral host příklad svého dětského setkání s jazzem, uskutečněného ještě díky oblíbenému pedagogovi z „lidušky“. Glenn Miller Orchestra, konkrétně skladbu Adios. A přidal i citát pana učitele: „Fárek, poslouchej. V neděli musíš pustit Český rozhlas, pořad Legendy swingové hudby Orchestru Karla Vlacha…“

Ovšem ani v další životní etapě se nezdálo, že by Fárkovy kroky vedly k jazzu. „Studoval jsem na hajného,“ upřesňuje host. Zároveň se ovšem během pobytu na střední škole dostal do kopřivnického O. P. Jazz Bandu. „Ten mi dal zase úplně nový pohled na muziku. Hrály se i funkové věci. Kluci znali a donesli mi k poslechu zase jinou hudbu.“

Na čem dělá... saxofonista David Fárek

• Upravit
• Smazat

Ne každý muzikant české scény se může pochlubit angažmá tak odlišnými jako David Fárek. Je členem Hudby Hradní stráže a Policie České republiky, dvou divadelních orchestrů, několika menších „klubových“ uskupení a má rovněž bohaté zkušenosti jako bigbandový hráč.

A od lesa už cesta vedla na konzervatoř. „Byl jsem najednou rozpolcený. Muzika mě zase chytla, ale měl jsem rád i lesařinu a přírodu obecně. Nakonec ovšem převážila láska k hudbě. Začal jsem hodně cvičit a jezdit do Prahy na Jazzové dílny. Pudové hraní se změnilo v systematický pohled na věc, zjistil jsem, co znamená D7,“ baví posluchače Fárek.

Další zásadní změna? „Ježkárna!“

A další hudební ukázka? Už nikoliv big band, ale legendární nahrávka Stana Getze s triem Oscara Petersona z roku 1957. A jelikož se jedná o kvarteto bez bicích nástrojů, přidá hostitel jeden bubenický vtip.

V následující nahrávce změníme dobu. Host nabídne funkovou Cool Joe, Mean Joe (Killer Joe) z alba Q’s Jook Joint (1995) producenta Quincyho Jonese. Pak dojde i na moderní fusion, konkrétně na Dave Weckl Band v kompozici Panda’s Dream z alba Synergy (1999).

Jsme teprve před půlí pořadu, ale stejně zajímavé je i pokračování. Poslechněte si Jazzotéku, jejíž premiéra proběhne 20. dubna od 14:00 hodin.