Exkluzivně: Benny Golson o slavném focení jazzmanů roku 1958

S Bennym Golsonem jsem se setkala v hotelu Mamaison pár bloků od pražského Jazz Docku, kde potom večer odehrál koncert se svým kvartetem. Seděli jsme ve výklenku hotelového pokoje s výhledem na Vltavu a povídali si o jeho vystoupení na Pražském hradě pod záštitou někdejšího prezidenta Václava Klause i o dětství ve Filadelfii, kde hudebně vyrostl po boku Johna Coltranea. Když jsem se ho zeptala, kterou svou skladbu má nejraději, odpověděl, že zatím takovou ještě nenapsal. 

Benny Golson zcela vlevo. Repro z knihy Harlem 1958|foto: Art Kane

Hlavním tématem rozhovoru byl ale 12. srpen 1958, kdy se účastnil focení snímku, nyní známého pod názvem A Great Day in Harlem. Po vzoru dnes ikonické fotografie vznikla řada napodobenin, nejen v Harlemu a nejen hudebně zaměřených, žádná z nich ale nedosáhla takového věhlasu jako dílo fotografa Arta Kanea z padesátých let. 

„Ukázalo se, že jazz není jenom podkres v baru k popíjení whiskey a pokuřování.“

V roce 1958 jste se společně s dalšími padesáti šesti jazzovými hudebníky nechal vyfotografovat v Harlemu. Série snímků později získala název A Great Day in Harlem. Tehdy už jste se začínal prosazovat v New Yorku...

Tehdy nikdo neznal Bennyho Golsona. 

Ale o několik měsíců později jste už nahrával s Artem Blakeyem. Na fotografii stojíte vedle sebe.

Ano, nahráli jsme potom Blues March a Along Came Betty.

Později jste řekl a napsal, že to pro vás byl zázrak, seznámil jste se díky fotografování s mnoha novými přáteli, kolegy a také idoly. 

To bylo úplně poprvé, co se sešlo tolik hudebníků kvůli jedné fotce. Navíc v deset ráno! A oni přišli, bylo to úžasné. 

Vzpomínáte si, jak focení probíhalo? 

Trvalo to hrozně dlouho, protože všichni tlachali: „Hele, Charlie, co doma? Jak se má máma? Už jsi hrál v tom novém klubu? Kolik vám dali za gig?“ Kromě toho byl na rohu bar a do toho ustavičně někdo chodil. Když jsem přišel, byly tam všechny moje vzory ‒ Coleman Hawkins, Oscar Pettiford, Art Blakey...

Benny Golson |foto: Jakub Macháček

Mluvil jste s nimi? 

Ne, poznal jsem je až později. Ale bavil jsem se s Artem Farmerem a už tehdy jsem hrál s kapelou Dizzyho Gillespieho. Znal jsem také Johnnyho Griffina, o moc víc jsem jich do té doby osobně nepoznal.

Tehdy jsem byl ve městě nový. Nový saxofonista z Filadelfie. Až teprve potom jsem s nimi začal nahrávat ‒ nejprve s Dizzym Gillespiem, pak s Artem Blakeyem a Artem Farmerem. 

Kdy vám zavolali, že se budete fotografovat? 

Den předem. Myslel jsem si, že to bude rychle odbyté, nakonec jsme tam ale byli dobrých šest hodin, možná více. Největší komplikace ve focení způsobil ten bar na rohu. A kromě toho, Kane nás pořád svolával a fotil detaily a momentky. 

O kolika lidech víte, že focení nestihli? 

O jednom určitě ‒ byl to Willy „The Lion“ Smith. Na všech fotografiích je, kromě té poslední, nejslavnější. Byl zrovna v baru na rohu. Spousta dalších lidí na fotografii chybí ‒ John Coltrane, Quincy Jones, Stan Getz, Woody Herman, Benny Goodman, Duke Ellington, Ella Fitzgerald, Sarah Vaughan ‒ ti všichni zrovna pracovali v Chicagu, Los Angeles nebo jinde. Třeba taková Dinah Washington, ta by tam určitě byla, kdyby mohla! Protože tam spousta lidí chybí, nikdo nedoufal, že nás na fotce nakonec bude více než padesát a že fotografie bude později tak slavná.

Benny Golson |foto: Jakub Macháček

Pamatujete si, jak se na snímky dostaly děti, které sedí na obrubníku v první řadě? 

Když jsme se fotili, děti tak dlouho pobíhaly okolo, až Kane řekl, že půjdou do záběru taky, a posadil je před nás. Vedle nich seděl Count Basie. Hrály si s jeho kloboukem.

Jak je možné, že jsou dnes fotografie z toho dne tak slavné? 

Nevím, těžko se to vysvětluje. Publikovali je v časopisu Esquire, vydání se jmenovalo The Golden Age of Jazz. My jsme samozřejmě nevěděli, že fotografie budou jednou tak slavné. Později se mnoho fotografů snažilo ten moment zopakovat, ale slavný je jen jeden. Byly to pokusy na stejném místě v Harlemu, ale třeba i ve Filadelfii před domem Johna Coltranea. I ve Filadelfii se sešla spousta muzikantů, ale nikdo o tom dnes neví. 

Podívejte se na reportáž o fotografii A Great Day in Harlem: 

Co bylo podle vás hlavním cílem velkého společného focení?

V Esquire chtěli zachytit dobovou náladu jazzu, zpřístupnit ho lidem a ukázat, odkud vzešel. Oslovili Arta Kanea, fotografa, a nastínili mu, co od něj požadují. Udělat hromadný snímek byl jeho nápad. Chtěli po něm, aby se fotilo v ateliéru, on to zavrhl a trval na tom, aby se fotilo na ulici v Harlemu. Tam, kde lidé nalezli jazz. Zlatá éra jazzu: ta byla ve dvacátých a třicátých letech. A nové generace kráčely ve šlépějích svých předchůdců, ale jinak ‒ hudba byla lepší s každou další dekádou. 

Jak Velký den v Harlemu ovlivnil váš život?

Lidé mě začali poznávat: „To je Benny Golson, ten z té fotografie!“ Pomohlo to mojí kariéře ‒ začal jsem hodně nahrávat. 

A co film Terminál z roku 2004? 

Steven Spielberg mi řekl, že v době, kdy studoval na univerzitě, chodíval na moje koncerty. On i Tom Hanks mají rádi jazz. S Tomem si pořád píšeme  e-maily. 

Benny Golson |foto: Jakub Macháček

Přemýšlel jste někdy o tom, že nebýt Velkého dne v Harlemu, mohl váš život vypadat jinak? 

Mohl být trochu jiný, mohlo mi to trvat déle, než o sobě dám vědět. Ano, focení v Harlemu z tohoto pohledu pro mě mělo velký význam. Změnilo ale spoustu dalších věcí, hlavně to, jak lidé do té doby vnímali jazz. Ukázalo se, že jazz není jenom podkres v baru k popíjení whiskey a pokuřování ‒ že je to mnohem více. V tomhle nám fotografie pomohly opravdu hodně.

Jaký je jazz dnes a jakou má budoucnost? 

Jazz má skvělou budoucnost a pořád se vyvíjí! Lidé jsou čím dál tím kreativnější a přichází s novými směry. Jazz ještě neskončil. Co známe dnes, bude zítra jinak. Pořád je to jazz, ale jiný druh hudby než tehdy.