Jan Štolba v Jazzotéce: Rytmus newyorského davu se mi spojil s jazzem

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Štolba

Protože se hostem Jazzotéky stal nejen hudebník, ale v jedné osobě také básník a prozaik Jan Štolba, je jasné, že vyprávění bude tentokrát obzvláště poetické. Ale pochopitelně nikoliv na úkor hudby, která saxofonistu a také světoběžníka formovala.

Jako svoji muzikantskou vizitku vybral host kompozici Gaslights: „Je to taková vzpomínka na holešovického rozsvěceče lamp v dobách, kdy tam ještě bylo plynové osvětlení. Nahrál jsem ji se svým kvartetem, kde hraje Vláďa Strnad na piano, Honza Greifoner na basu a Honza Linhart na bicí.“ Dodejme, že skladba pochází z alba Keep On Walking (2008).

Poté moderátor zavzpomíná na časy „desítky a desítky let zpátky“, kdy se s Janem Štolbou potkával v Malostranské besedě. Martin Brunner tam chodíval na zkoušky s Contrabandem Milana Svobody, a Jan Štolba zase zkoušel s Originálním pražským synkopickým orchestrem.

Uvědomil jsem si, že v té úžasné, lomozné, hlučné a živé metropoli tepe strašně silný rytmus

Což není samoúčelné vzpomínání, následuje totiž dotaz, jak se Jan Štolba rozpřáhl od „swingové staroby“ k modernímu stylu hraní. A nejen jazzovému. Vždyť Štolba je známý i experimenty s Oldřichem Janotou ve skupině Mozart K nebo hraním s novovlnnou/funk/rockovou kapelou Krásné nové stroje.

„Měl jsem to takové převrácené. Úplně nejdřív mě vtáhl moderní jazz. Od čtrnácti, patnácti jsem chodil do Reduty na SHQ, nebo na System Tandem Stivína a Daška, to byly výborné kapely. Začal jsem ale hrát na saxofon dost pozdě, v patnácti nebo šestnácti, a moderní jazz pro mě byl tehdy hráčsky nedosažitelný. Což mi došlo vlastně až později. Shodou okolností jsem se ale tehdy setkal s Pavlem Klikarem, který právě rozšiřoval obsazení OPSO. Pavel je úžasná, velmi sugestivní osobnost. Zavalil mě starými nahrávkami lidí jako Joe „King“ Oliver nebo „Big Spider Beck“ (tedy Bix Beiderbecke) a spoustou dalších, dnes neznámých, obskurních věcí,“ vysvětluje saxofonista.

Formativní jazzové nahrávky Jana Štolby byly ovšem ještě trochu jiné: „Úplně prapůvodní vliv, ještě v dětství, na mě určitě měli Voskovec a Werich a poté Suchý a Šlitr.“

Jan Štolba

Onu dobu výborně ilustruje Melancholické blues:„Zamýšlel jsem se, proč bylo v době totality tak populární. Určitě proto, že šlo o sen o svobodě, o nedostižných zemích, kam jsme tehdy nemohli. Melancholické blues je podle mě dokonalou ukázkou divadelního, nicméně hrozně prožitého blues,“ uvede saxofonista svoji oblíbenou píseň v původním Šlitrově podání.

Vzpomínky světoběžníka

Narážka na „nedostižné země“ vede po písni logicky k vyprávění o Štolbově pobytu v New Yorku, kam se saxofonista dostal rok před Sametovou. „Uvědomil jsem si, že v té úžasné, lomozné, hlučné a živé metropoli tepe strašně silný rytmus. Možná je to pouliční hluk, ale i tempo davu, to, jak se lidé v tom davu chovají. Protože v New Yorku člověk narazí na spoustu excentriků, podivných postav, které si zcela neohroženě žijí svůj podivuhodný život přímo na ulici. Zároveň se u Wall Street pohybuje dav kravaťáků, kteří tam vnášejí těžký rytmus byznysu… To vše se mi spojilo s jazzem v takový životní jazz,“ vypráví poeticky pan Štolba.

Z USA se ovšem Jan Štolba vrátil zpátky do Čech: „Fascinovala a přitahovala mě totiž ta proměna. Znal jsem Česko jen v době socialistické nesvobody, a připadalo mi, že si dlužím tu svobodu i tady.“

Čtěte také

Kus světoběžníka ale v Janu Štolbovi zůstal, proto žil později částečně v Česku, částečně v Austrálii. „Platilo to donedávna, v současnosti je ale z pochopitelných důvodů všechno jinak. V Austrálii jsme měli příležitostné kvarteto s výbornou pianistkou českého původu Andreou Keller, ale hrál jsem i s jednou bezvadnou tamní funkovou kapelou. Inspirativní byla zvláště přátelskost lidí v Austrálii. V místě, kde jsme bydleli, ještě doznívalo hnutí hippies. Vládl tam ochotný a strašně přívětivý duch.“

Nelze vynechat dotaz na saxofonové idoly Jana Štolby: „Proč mě baví Coltrane? On mě spíše strhuje. Nejen, že byl úžasný hráč a ta muzika je krásná sama o sobě, ale co mě na něm přitahuje nejvíc, je jeho spiritualita. Nebo i proměna z tradičního jazzového hráče, kdy se cosi zlomilo a on začal stoupat někam k výšinám.“

Nadšené vyprávění o Coltraneovi dobarví záměrně poněkud atypický kus Mr. Syms z alba Coltrane Plays The Blues. Ovšem do rozhovoru se toho pochopitelně vešlo mnohem více. Poslechněte si celou Jazzotéku se záznamu!

Spustit audio