Jiří Stivín ml. v Jazzotéce: Piáno jsem neměl rád!

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří Stivín

Jaká hudba formovala syna slavného otce se zdá na první pohled jasné. Ale nesvádí nás právě ona „zřejmost“ k omylu? Nechejme raději osobitého bubeníka Jiřího Stivína ml., ať nám sám představí svoje oblíbence v dalším dílu Jazzotéky.

Úvodní skladba, tradiční představení hosta, je - jak uvádí Martin Brunner st. - „rodinná záležitost“. Konkrétně jde o živý snímek Jiří Stivín & Co. Jazz Quartet a flétnu Jiřího Stivína – otce netřeba představovat. Prim ovšem hraje bubenické sólo jeho syna: 

„Točilo se to v Aghartě tuším v roce 1994. A bylo úžasné, že jsem už v šestnácti, sedmnácti měl možnost hrát s Jaroslavem Šindlerem, Alešem Dušou, se všemi super muzikanty, se kterými táta hrával,“ pochvaluje si Jiří junior. Dodejme, že deska Live at AghaRTA Jazz Club vyšla sice až v roce 1997, ale letopočet nahrávání si bubeník vybavuje zcela přesně.

Hned v úvodu nemohou pánové vynechat pár vtípků na téma juniorství a seniorství: „Když jsem ti minulý týden volal, vytočil jsem pochopitelně nejdříve syna Martina,“ svěřuje se Jiří autorovi Jazzotéky. „A i mě každou chvíli zavolá někdo, kdo myslí, že telefonuje mému tátovi. Dokonce prý mám v telefonu podobný hlas, i když to asi tak není. Zvykl jsem si na to, jen to občas působí trochu úsměvně.“

Jiří Stivín

Martin Brunner st. vysloví pochybnost, zda vůbec může Jiří Stivín ml., když byl odmala doslova obklopen hudbou, vypíchnout „jen jednu jedinou desku, která ho nakopla“. „Jedno takové album, které mě v dětství velmi ovlivnilo, mám,“ vyvede host moderátora z omylu. „Jde o žluté album, které se jmenuje We Want Miles. Mám totiž hrozně rád živáky. Úplně nejraději.“

Ze zmíněného titulu Milese Davise zazní snímek Fast Track: „Líbí se mi perkusista Mino Cinelu, který tam má úžasné sólo, Mike Stern na kytaru, Marcus Miller na basu… Na té desce jsou nepopsatelné momenty, které člověk zažívá právě tehdy, když hraje se skvělými muzikanty.“

Bubínky z cirkusu

Že si Jiří zvolil jako hlavní nástroj právě bicí, prý určitě také souvisí s touhle deskou: „Nikdy mě nenapadlo, že bych měl hrát na cokoliv jiného než na bubny. Když jsem jako dítě chodil na tátovy koncerty, jediné, co mě zajímalo, byly bubny. Což je asi u dětí normální.“

„Dokonce jsem jezdil na Jazzovou dílnu do Frýdlantu,“ pokračuje Jiří. „Vlastně jsem takový pamětník, který byl na všech Jazzových dílnách do roku 1993, kdy jsem tam kantořil. Pak jsem na chvíli odjel do Ameriky a po návratu už mi to nikdy nevyšlo. Nicméně Frýdlant byl pro mě velmi důležitý. Vždycky jsem s sebou měl nějaké bubínky pro opice z cirkusu, co měl táta ve studiu, a různě tam do nich bušil. Strašně mě také ovlivnilo, když jsem chodil na jam sessions.“ 

Čtěte také

Naopak z hodin klavíru měl Jiří pramalou radost: „Kdykoliv k nám přišel na návštěvu nějaký bubeník, hned jsem se ho ptal ‚prosímtě, jak hraješ na piano‘, a on se divil, proč jako na piano. No proto, že mě do něj pořád nutí. Ale zpětně jsem za to samozřejmě rád, protože jsem se naučil noty a určité věci z hudební teorie, které se mi hodily i k bubnování. A nakonec jsem se k těm bubnům dostal.“

Jaké měl Jiří bubenické vzory? Již padlo jméno Mino Cinelu. „Měli jsme s ním doma na videu i nějaký koncert, který jsem sjížděl pořád dokola. Ale silně mě také ovlivnil Chick Corea Elektric Band, který hrál před revolucí v Praze a se kterým přijel Dave Weckl. Tehdy jsem ho viděl poprvé a začal prostě poslouchat Weckla. Od patnácti do osmnácti jsem měl takové ‚wecklovské‘ období. I později jsem se k Wecklovi rád vracel.“

Jako ukázku z tvorby svého velkého oblíbence vybral Jiří Stivín ml. kompozici 7th Ave. South ze sólové Wecklovy desky Heads Up (1992). „Což pojednává o klubu v New Yorku, kam chodil mladý Weckl poslouchat bratry Breckerovy, ostatně proto si do téhle skladby Randyho Breckera pozval.“

Následuje pár historek o častých Wecklových návštěvách Česka. Poté se řeč stočí k dalším mistrům paliček. Oba pánové se shodnou na obdivu k Billymu Cobhamovi, host ovšem jmenuje jako dalšího svého zásadního inspirátora Steva Gadda. Jako ukázku Gaddovy brilantní práce vybere skladbu Two’s Blues z desky Concierto (1975) kytaristy Jima Halla.

Ale více nebudeme prozrazovat. Věříme, že jsme vás krátkým výběrem z úvodní části rozhovoru nalákali k poslechu celé Jazzotéky. Ať už si počíháte na dubnovou premiéru, nebo zvolíte záznam.

autoři: Martin Brunner St. , Tomáš S. Polívka
Spustit audio