Natáčení s Laco Deczim: Na scénáře zapomeňte

Jak se dočtete v článku na jiném místě tohoto webu, řada jazzmanů se hromadného focení v Karlíně v září 2019 nemohla zúčastnit. Byli to hlavně ti, kteří dlouhodobě působí v zahraničí, jako je právě Laco Deczi. Přesto jsme známého trumpetistu chtěli „vtáhnout do děje“. 

„Muzikanti, to je komplikovaná verbež, speciální kasta, něco jako hodně vylepšenej číšník.“

Stalo se a i při nabitém Decziho itineráři jsme jej do Karlína ‒ na stejné místo, kde se fotila hromadná fotografie ‒ pozvali zhruba o měsíc později. Deczi byl tak prvním, kdo výsledný snímek spatřil, a také ji náležitě peprně okomentoval. Z původně plánovaných krátkých dotáček byla nakonec hodina výživného materiálu. Část z něj můžete vidět i v publikovaném videodokumentu. 

Jazzmani jsou nespolehlivá havěť

„To je bezvadná fotka, tý vole, jak jsi to dal dohromady? Muzikanti jsou taková nespolehlivá havěť...,“ byla Decziho první reakce na fotografii 101 jazzmanů. „Tady je Krysa!,“ poznal vzápětí kytaristu Zdeňka Fišera. Identifikace jazzmanů starší generace mu nejprve dala trochu práce: „Oni jak zestárnou, tak zprašiví a každý vypadá jinak.“ Ale při bližším pohledu brzy poznal další, své někdejší spoluhráče Karla a Josefa Vejvodu, basistu Vincence Kummera, saxofonistu Svatobora Macáka a další. 

Laco Deczi s fotografií My jsme jazz|foto: Khalil Baalbaki,Český rozhlas

„To muselo dát spoustu práce. Muzikanti, to je komplikovaná verbež, speciální kasta, něco jako hodně vylepšenej číšník. Ne tím, kolik vydělají, ale tou povahou,“ komentoval dále. 

Na kameru Laco chrlil vzpomínky na jednoho jazzmana za druhým, některé z nich jen obtížně reprodukovatelné v tomto textu. Na flétnistu Jiřího Válka, svého souputníka Vincence Kummera, nebo na basistu Petra Kořínka. Ale i na Svatopluka Košvance, který na fotografii nemohl být zachycen (zemřel r. 2013), ale rád by jej na ní viděl „protože byl strašnej ďábel, hrozně dobrý trombonista.“

Bylo toho ještě hodně, co jsme probrali během říjnového odpoledne s Lacem. Hodně vzpomínal na natáčení v legendárním Studiu A a na zvukaře Milana Papírníka, který zde natočil řadu nahrávek JOČRu a TOČRu, na kterých hrál tehdy i Deczi. „Milan měl tak strašně otevřený zvuk, nikdo to nedokázal jako on. Snažil se o to, aby nástroj zněl stejně jako naživo. To je nejtěžší dosáhnout,“ vzpomínal na zvukového mistra, který v rozhlase pracoval takřka půlstoletí. 

Hraná scénka na první dobrou

Veškeré předpřipravené scénáře však při natáčení s Deczim blednou, když dojde na improvizaci a recesi. Právě tak vznikla hraná i scénka, kterak Laco přichází celý uřícený na zahradu karlínského rozhlasu, rozhlíží se kolem, aby pak po telefonu manažerovi zjistil, že si spletl datum a na focení jazzmanů dorazil o den později. 

Laco Deczi s částí realizačního týmu|foto: Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Inscenovanou pasáž jsme původně neplánovali, ale až v den natáčení jsem si vzpomněl, že Laco má s filmem jisté zkušenosti. Nejen, že hrál v Kalamitě Věry Chytilové, ale recesistické krátké filmy sám natáčel v sedmdesátých letech se svým věčným souputníkem Jiřím Šebánkem (některé z historek pak Šebánek přetavil do filmu Volná noha). 

Když jsme tedy Laca požádali, aby sehrál „naštvaného pozdního příchozího“, nemrknul okem, a scénku sehrál napoprvé skvěle. Minutové video jsme pak využili jako bonus v závěru dokumentu o celém focení jazzmanů. 

O natáčení s Deczim by se toho dalo napsat ještě mnoho, ale největší poctu celému týmu vysekl v jeho závěru: „Žes tohle focení dal dohromady, to seš génius, to ti říkám.“ Díky, Laco!