Ondřej Kabrna: Hrál jsem s Billem Evansem… z kazeťáku

16. březen 2017
03769501.jpeg

Jak zvládá Ondřej Kabrna svoji úctyhodnou žánrovou všestrannost? Na jaký nástroj začínal hrát v základní umělecké škole (nápověda - piano to nebylo)? Jak se dostal k jazzu a kdo byl jeho velkým vzorem? To vše a mnohem více se dozvíte, pokud si poslechnete březnové vydání Jazzotéky.

V pořadu Jazzotéka, který vysílá ČRo Jazz každý třetí pátek v měsíci, zve jeho autor Martin Brunner st. do studia etablované i začínající jazzové hudebníky a probírá se s nimi nahrávkami, které oni sami považují za podstatné pro svůj muzikantský vývoj.

Jazzotéku s Ondřejem Kabrnou zahájilo trio pianisty Errolla Garnera nahrávkou z roku 1955 a předznamenalo, že výběr muziky bude i tentokrát mimořádně pestrý. Stejně jako povídání o ní.

„Mám rád spoustu typů hudby, nemohl bych hrát jen jeden z nich,“ potvrdil pianista, varhaník a také akordeonista, hráč na syntezátory či oud Ondřej Kabrna, kterého můžeme znát jak z jeho nové kapely Flying Power či vlastního tria, tak díky spolupráci s Janou Koubkovou, Vlaďkou Bauerovou, se šansoniérkami Radkou Fišarovou či Chantal Pullain, díky členství ve fusion projektu Agharta Band, Shanti etnojazz trio, Bohemia Big Band atd.

Na otázku, jak dokáže oddělit svoje velmi pestré spolupráce, vlastní projekty či koncerty pro sólové piano, odpověděl výstižně: „Asi jako klasický hráč, který má jeden večer hrát baroko, druhý večer klasicismus. Musí si žánry v sobě naprosto oddělit, jinak by hrál oba večery paskvil. V jazzu je to úplně stejné. Navíc člověk nehraje jenom jazz. Baví mě i spousta jiné hudby než jazz. A aby se člověk uživil, musí hrát spoustu jiné hudby než jazz.“

Ostatně k jazzu se Ondřej Kabrna dostal relativně pozdě. „Na něco je to dobré, na něco špatné. Člověk v osmnácti už jinak přemýšlí, než kdy se musí ve čtrnácti učit něco o improvizaci. Ale zase se v osmnácti už hůř pracuje s rukama.“

Při výběru muziky, která ho ovlivnila, pokračoval Ondřej Kabrna od zmíněného Errolla Garnera k Billu Evansovi. Jako ukázku jeho tvorby zvolil osobitě pojatou baladu Here’s That Rainy Day.

„Bill Evans je můj velký vzor, protože jakmile se člověk začne zabývat harmonií, musí se k němu logicky dopracovat. Zvláště k jeho spojení s Milesem Davisem. Bill Evans mě ovlivnil strašně, některé věci umím úplně nazpaměť, protože jsem je s ním hrál.“

„Měl jsem doma na pianinu puštěný kazeťák a od rána do večera jsem podle něj zkoušel, abych se naučil to frázování… zkrátka všechno. To mi strašně moc dalo. Dodnes si pamatuji, jak kazeťák s pianem neladil. Dnes by si to člověk doladil v počítači, ale tenkrát – nula,“ vzpomíná Kabrna se smíchem.

03769502.jpeg

Dále se host Jazzotéky vyznává z lásky k Bradu Mehldauovi, byť „Mehldau není pro každého (…), zlí jazykové tvrdí, že takhle píše proto, že byl na kokainu.“ S odkazem na Mehldaua připomněl známou pravdu, že není zase tak zásadní věc skladbu stáhnout do not a naučit se ji zahrát, ale pochopit, proč ji autor napsal právě takhle.

Nebyl by to Ondřej Kabrna, kdyby neskočil mimo jazzovou škatulku, byť legendární anglický písničkář Nick Drake dalece přesahoval představy o folkovém hráči, třeba používáním klastrů (tónových shluků), disonancí a experimentováním s kytarovým laděním. „Nejraději mám jeho hlas,“ vyznává se pianista. „Co se týče zpěvu, pro mě byli vlastně vždy zajímavější lidé, kteří nemají školený hlas.“

Jak se Kabrna dostal právě k Drakeovi? A jaké nečekané inspirační zdroje ještě prozradí? Premiéra Jazzotéky, která proběhne na ČRo Jazz v pátek 17. března od 14:00 hodin, nabídne ještě řadu překvapení.

Čtěte také: Rozhovor měsíce: Kirill Yakovlev a Vzpomínky na nebe

Autor:Tomáš S. Polívka