Petr Tichý v Jazzotéce: Myslel jsem, že ze mě bude inženýr

Petr Tichý
Petr Tichý

Kontrabasista Petr Tichý patří k nejpilnějším a také žánrově nejvšestrannějším hráčům naší scény. Jenom výčet muzikantů, se kterými hrál a hraje, by naplnil celý rozsah upoutávky. Jaká hudba ho k takhle širokému záběru inspirovala?

V pořadu Jazzotéka, který vysílá ČRo Jazz každý třetí pátek v měsíci, zve jeho autor Martin Brunner st. do studia etablované i začínající jazzové hudebníky a probírá se s nimi nahrávkami, které oni sami považují za podstatné pro svůj muzikantský vývoj.

Jako nahrávku, kterou by se nejlépe představil, vybral Petr Tichý skladbu Mustang natočenou v duu HLASkontraBAS se zpěvačkou Ridinou Ahmedovou. Jde skutečně o jeden z nejoriginálnějších projektů, na kterých participuje, ale zrovna tak dobře mohl volit z celé plejády dalších desek.

Vždyť skvěle hrál či hraje namátkou s kapelami Alvik či Duende, v triích Nejtek-Tichý-Smetáček či Romanovská, Tichý, Hrubý, se slovenskou legendou Pavolem Hammelem, „keltskými“ Bran, písničkářem Mírou Kemelem, pianistou Markem Novotným, zpěvačkami Milli Janatkovou, Feng-yün Song, Sylvií Krobovou atd. atd. Ostatně ukázky z Petrovy tvorby ještě před závěrem Jazzotéky zazní, hádejte které.

Petr Tichý

V úvodu se Petr vyznal, že i když pochopitelně hraje také na baskytaru, je tělem i duší kontrabasista: „Když jsem asi v osmnácti zjistil, že jsem schopný odehrát celý koncert na kontrabas, baskytara tak patnáct let spala. Teprve v poslední době se k ní občas vrátím.“

Přitom k basování se Petr dostal vlastně z nouze, jak s humorem vzpomíná: „Protože jsem byl špatný kytarista. Založili jsme kapelu a přijali dalšího kytaristu, aby hrál na baskytaru. Ale on se ohradil, ať basu hraju já, protože on je na kytaru lepší. Což byla pravda, tak jsem souhlasil. Baskytara mě sice tolik nebavila, ale bavilo mě hraní v té kapele.“

Jak se Petr dostal od baskytary ke kontrabasu? „Úplně náhodou jsem krátce nato potkal na vodě kontrabasistu. Ještě s bendžistou a klarinetistou hráli na voru, chladili si pivko v řece… Ne, nebylo to tím pivem, ale zvuk kontrabasu mě tehdy naprosto uchvátil,“ směje se host Jazzotéky. Sice mu ještě chvíli trvalo, než si pořídil nástroj vlastní, ale pak už „base“ naprosto propadl.

„Nejdříve jsem hrál písničky,“ vykresluje v podstatě „trampské“ začátky s novým nástrojem. „Ale pak jsem potkal jazz a další hudbu, najednou jsem vystudoval konzervatoř a zjistil, že už vlastně nic jiného nedělám. I když původně vůbec nebylo mým plánem stát se profesionálním muzikantem.“

Jako desky, které ho v počátcích zasáhly nejvíc, jmenoval Petr hned dva tituly. „Nevím, která mě ovlivnila dříve, stalo se to prakticky souběžně,“ vysvětluje. Jako první zazní komorní, lyrická skladba Gaya z alba Oracle (1994) dua Gary Peacock a Ralph Towner.

Právě americký kolega inspiroval hosta k dalším vzpomínkám, jak se vlastně stal muzikantem: „Dělal jsem ‚strojárnu‘, myslel jsem, že ze mě bude inženýr. Ale už jsem tak moc hrál, že jsem nějak nestíhal studovat, až jsem si řekl, že se musím rozhodnout. “

„Koukl jsem se tehdy právě na záznam koncertu s asi sedmdesátiletým Garym Peacockem. Když jsem viděl tu jeho radost, řekl jsem si, že hrát s takovou chutí do sedmdesáti asi není špatná životní cesta.“ Petr se samozřejmě nesnaží Peacocka napodobovat. „Pro mě je inspirativní spíše jeho životní postoj.“

Jen hlas a kontrabas: Petr Tichý a Ridina Ahmedová představují album

03740912.jpeg

Hlas, kontrabas a loopstation… zpěvačka Ridina Ahmedová a kontrabasista Petr Tichý na prvním společném albu HLASkontraBAS dokazují, že více pro vznik intenzivní a svobodné hudby není třeba. Žánrově se pohybují na rozhraní jazzu, minimalismu, vážné hudby, soulu, alternativy, i když, jak oba uvádějí, „škatulky jsou pro nás asi dost krátké. Děláme hudbu, která nás těší, jde o průnik našich světů.“

Nezapomnělo se samozřejmě ani na druhou formativní nahrávku. „Pro mě je zásadní kontrabasista Gary Peacock, který má zcela vlastní jazyk, a George Mraz, který je více ponořený v mainstreamu, ale hraje úžasně melodicky. Album Catching Up je pro mě dokonalou ukázkou, jak kreativně spolupracovat v triu,“ vypráví Petr Tichý.

Ze zmíněné desky George Mraz Trio s Richiem Beirachem a Peterem Donaldem zazní krásné uchopení kompozice Milese Davise Nardis.

Více už neprozradíme. Jen že následuje například litanie nad úpadkem vydávání opravdových alb. Protože zatímco fyzické nosiče inspirovaly k sestavování koncepčních celků a umožňovaly také správnou dokumentaci nahrávek, streamingové služby tento dar postrádají. A ještě snad nalákejme tím, že mezi vybranou muzikou nechybí velmi originální cover písně Toma Waitse.

Zkrátka, nechejte se nalákat k poslechu celé březnové Jazzotéky, jejíž kompletní záznam si můžete poslechnout výše.