Petr Tichý v poslechovém testu: Slovo jazz pro mě není důležité

Aktuální spolupráce s Vratislavem Brabencem (Plastic People of the Universe), folková minulost, doprovázení Pavla Hammela nebo účinkování s tanečně-jazzovým Alvikem. Nejen o tom byla řeč v úvodu našeho pořadu, v němž testujeme sluch známých českých hudebníků.

Bez problému se Petrovi podařilo identifikovat kontrabasistu Petra Kořínka, ve skladbě z repertoáru kapely SHQ:

„Já jsem nikdy neměl v plánu být profesionálním kontrabasistou. Když jsem přišel do Prahy, šel jsem studovat na strojního inženýra a k tomu jsem po odpolednech studoval Ježkárnu. Takhle jsem přišel k Petru Kořínkovi - a to jeho zaujetí kontrabasem na mě (hlavně ze začátku) mělo obrovský vliv. Pak jsem byl fascinovaný světem Jaromíra Honzáka. A velký vliv na mě mělo i seznámení s Jirkou Slavíkem.“

Waynea Shortera s Ronem Carterem (na desce Milese Davise Miles Smiles) poznal náš host rovněž bez velkých problémů - to byla chvíle, kdy jsme rozhovor stočili na jeho zahraniční vzory:

„Rona Cartera jsem poslouchal jeden čas hodně - asi i díky Davisovi. A jednou se mi stala věc, že po koncertě s kapelou Bran za mnou přišel chlapík a říkal, že do té kapely moc nepatřím, že jsem blíž Ronu Carterovi. A pak řekl, že mu připomínám Barre Phillipse. Což mě dost zaujalo, protože mi to samé řekl týden před tím na hodině Jaromír Honzák. Já jsem vlastně [Barre Phillipse] moc neznal, tak jsem se po něm začal pídit…a zjistil jsem, že to je někdo, koho můžu pokládat za svůj vzor; že jsme si hrozně blízcí víc vnitřním přístupem, než že bych ho poslouchal a najížděl.“

Koupal jsem se ve zvuku

Nahrávku Barre Phillipse samotného (úvodní skladbu z desky Three Day Moon) Petr bohužel nepoznal - ale protože zná desky jiné a navíc poznal i mistra osobně, mohli jsme se bavit o Petrově vztahu k volné improvizaci a přístupech k jejímu provozování:

„Když se ve volné improvizaci nabídne cesta, sledující jazzový jazyk, tak se jí nevyhýbám…já se jako dítě hodiny koupal ve zvuku, aniž bych se snažil vytvořit nějakou melodii nebo harmonii - nejčastěji u piana. A tuhle cestu sleduju i dneska, když improvizuju sám nebo v kolektivu, a to slovo jazz pro mě není důležité…“

Čtěte také

Jen hlas a kontrabas: Petr Tichý a Ridina Ahmedová představují album

Pro jistotu jsme měli nachystanou i píseň Pavla Hammela, se kterým Petr Tichý deset let hrál. Hádanka byla bez problémů vyřešena. A nás samozřejmě zajímalo, jestli doprovázení Hammelových písniček nebylo pro Petra (vzhledem k jiným položkám v jeho portfoliu) omezující:

„Já jsem měl vždycky rád písničky - třeba když jsme u táboráku hráli Kocábku, kde hraje basa v podstatě jen prázdné struny pořád dokola. To, že člověk musí člověk sloužit celku, není žádné minus. Bavilo mě to taky, dělal jsem to vždycky; nikdy mi nepřišlo, že je to nějaká újma, že si nemůžu dělat, co chci. Takhle jsem nikdy neuvažoval. Každá hudba ti umožňuje dotknout se jiného vesmíru - a ideální je, když to jde propojit, to jsem nejšťastnější.“

Jako obvykle, rozhovor byl ještě barvitější a mnohem obsáhlejší. Proto srdečně zveme k poslechu celého záznamu!