Stop Time: Jak se fotí 101 jazzmanů

Při vzniku fotografie „My jsme jazz“ jsme sice natáčeli na několik kamer a vznikl zde také videodokument, ovšem řadu vzpomínek a prvotní reakce příchozích jsme zachytili pouze v audiu.

Na rozdíl od kamery není rozhlasový mikrofon natolik invazivní, a tak se jazzmani mnohdy celkem rozpovídali a zavzpomínali na staré časy. Natáčelo se pochopitelně analogově!

„To jsou dějiny. Každá hlava na fotce je nejméně jeden jazzový příběh.“

Martin Kratochvíl

I ze zvukového záznamu je patrné, kterak se od ucha k uchu usmívá kytarista Libor Šmoldas, původce myšlenky na focení českých jazzmanů.

„Když jsem si nedávno prohlížel tu slavnou harlemskou fotku jazzmanů z roku 1958, říkal jsem si, že by bylo skvělé nafotit něco takového u nás. Sám jsem na to neměl kapacitu, proto jsem oslovil Český rozhlas.“

„Poprvé jsem tu natáčel v roce 1947 se Slávou Kunstem,“ říká basista Karel Vejvoda v sousedství slavného karlínského Studia A. „Na basu jsem hrál teprv tejden a ani jsem nevěděl, že každá ze strun basy se nějak jmenuje,“ směje se nejstarší, devadesátiletý účastník focení. 

Momentka ze vzniku hromadné fotografie jazzmanů|foto: Jiří Šeda

A Great Day in Prague

Basista Vincenc Kummer nejraději vzpomíná na štace s Dexterem Gordonem nebo Clarkem Terrym ve Švýcarsku. Podle svých slov na hromadném focení oceňoval hlavně možnost setkání s dávnými přáteli, což byl i důvod, proč přijel z Brna: „Kdy mi se takto setkáme? Já na to aspoň čas nemám.“

Příchozí Ondřej Havelka si u mikrofonu trochu posteskl, jak je dnes těžké uživit jazzový bigband, zvláště, když se věnuje klasické formě žánru. „Je těžké, aby jazz vůbec přežil, ale samozřejmě to děláme s láskou.“ 

Podle jeho slov je možné najít jisté paralely mezi situací jazzmanů dnes a v roce 1958, kdy vznikla původní fotografie A Great Day in Harlem: „Progresivní jazz tehdy odbočil od zábavní linie dřívějšího swingu, a stala se z něj mnohem intelektuálnější záležitost. Omezil se tím okruh posluchačů, což byl krok k existenciálním potížím jazzmanů, s nimiž se dnes také potýkáme,“ uvažuje Havelka. 

Momentka z focení zpěváků|foto: Jiří Šeda

Bharara Rajnošek připomněl, jak silný význam může mít pro jazzmana médium fotografie. „Když jsem začal v klubech hrát a na stěnách vysely fotky z jazzové historie, vždycky mě zasáhlo, jaké fluidum ty záběry vyzařují. Zároveň s tím byla spojena jakási odpovědnost vůči jazzu jako žánru,“ vzpomíná multiinstrumentalista. 

Splněný jazzový sen

Jan Smigmator se s jazzem setkával od raného dětství na hradě Roštejně, kde zpěvákův otec pořádal jazzový festival. „Jazzmani, a tedy kamarádi mého táty, pro mě byly modly. Asi nejvíc vzpomínám, když jsem několik z nich během festivalu asi v šesti letech nakreslil, a táta z té kresby pak udělal plakát dalšího ročníku.“

Smigmatorova častá kolegyně, saxofonistka Markéta Smejkalová, na zahradě v Karlíně vzpomínala, jak se jí zhruba před patnácti lety plnil jeden velký jazzový sen. „Měla jsem sólo v bigbandu, ohlédnu se za sebe, a najednou vidím všechny ty jazzové legendy, jejichž jména jsem od dvanácti četla v bookletech desek. Teď jsem hrála s nimi! To byl úžasný moment,“ říká známá barytonsaxofonistka. 

Petr Dvorský a Svatobor Macák při prohlížení výsledné fotografie.|foto: Khalil Baalbaki,Český rozhlas

Kytaristka Zuzana Dumková s Beatou Hlavenkovou vzpomínaly na atmosféru už zaniklého klubu Železná. „Hodně se tam propojovaly kapely... Muff, Vertigo, všechno dohromady. Do dneška to vidím hodně vizuálně,“ vzpomíná Dumková. 

Bylo toho ještě hodně, co si jazzmani to zářijové odpoledne řekli. Protože nás také zajímaly prvotní reakce na výslednou fotografii „My jsme jazz!“, části účastníků jsme ji s odstupem několika měsíců ukázali  a jejich odezvu natočili. Karel Vejvoda rovnou zatleskal, Martin Kratochvíl sliboval, že se dostaneme do „jazzového nebíčka“, Laco Deczi odvětil, že jsme géniové, protože dát „jazzovou havěť“ dohromady je zkrátka nemožné...

Poslouchejte reportáž pořadu Stop Time ze záznamu a dozvíte se více.