Virtuózní Ambrose Akinmusire míří do Prahy, poslechněte si jeho profil

Jeho otec pochází z Nigérie a matka z malého městečka v Mississippi. „Doma jsme poslouchali hodně gospel. Každou neděli u nás zněla Aretha Franklin, James Cleveland nebo Bobby Bland. Zatímco máma byla spíš na gospel a blues, táta zas holdoval nigerijské hudbě, měl rád Kinga Sunnyho Adea nebo Felu Kutiho. Já jsem měl rád tohle všechno a taky hip-hop,“ vzpomíná Ambrose.

Jak v rozhovorech často uvádí, za to, že se z něj stal úspěšný profesionální muzikant, vděčí především studiu na Berkeleyské střední. Řada jeho vrstevníků, kteří zůstali v Oaklandu, prý později neměla takové příležitosti. To Ambrose upoutal coby člen berkeleyského jazzového ansámblu pozornost saxofonisty Stevea Colemana, a tak už ve svých devatenácti, to už studoval na Manhattan School of Music, koncertoval po Evropě s Colemanovou kapelou Five Elements.

Poslechněte si oficiální průřez Akinmusireho poslední albem:

„Vždycky jsem se cítil přímo napojen na velikány typu Clifforda Browna nebo Leeho Morgana. Snažím se maximálně dodržovat tuhle tradici. Někdy ale cítím potřebu vzepřít se dekoru. Protože pro mě Blue Note právě vždy tohle ztělesňoval. Dělali to Monk, Blakey, takový je i Shorter,“ říká Ambrose.

Jako sideman se Akinmusire podílel za svou dosavadní kariéru na velkém množství různorodých projektů. Spolupracoval s legendami, třeba s Joni Mitchell, kterou mimochodem považuje za jeden ze svých nejvýznamnějších inspiračních zdrojů, s perkusistou Trilokem Gurtu, nebo s bubeníkem Jackem DeJohnettem, ale také s mladšími hvězdami – Marcusem Millerem, saxofonistou Davidem Binneym, kontrabasistkami Lindou Oh a Esperanzou Spalding nebo s pianisty Aaronem Parksem, Johnem Escreetem a Vijayem Iyerem.

Ačkoliv jádro Akinmusireho tvůrčí činnosti spočívá v práci v menších sestavách, baví ho psát hudbu i pro větší sestavy a hrává i s většími ansámbly. V minulosti byl třeba členem SF Jazz Collectivu, Mingus Big Bandu, hrál a natáčel i s big bandem trumpetisty Roye Hargrovea.

Ambrose Akinmusire|foto:Pierrick Guidou

Respekt k nástroji

Ambrose Akinmusire je bezpochyby virtuózní trumpetista. Přesto dosud přistupuje ke svému nástroji s patřičným respektem. Konzultuje se svými kolegy technické finesy, nepřestává se vzdělávat a cvičit.

„Vynechal jsem jen jednou. Když mi bylo asi 21 nebo 22, má tehdejší přítelkyně mě přemluvila, abych si vzal dovolenou, a vypravili jsme se do Portorika. Nehrál jsem týden. Trvalo to pak ale dobrých šest nebo sedm měsíců, než jsem si mohl říct, že jsem se konečně zas vrátil na svou původní úroveň. Takže při cvičení nevynechám jediný den. Na trubku nejde hrát příležitostně, i takoví ostřílení bardi jako Clark Terry nebo Woody Shaw pravidelně cvičili až do úplného konce. Nic mě tedy neopravňuje k tomu dávat si pauzičky,“ vysvětluje Ambrose.

V Praze Akinmusire zahraje se svým kvartetem, který již léta hraje v neměnné sestavě. „S bubeníkem Justinem Brownem hrajeme od střední školy, s pianistou Samem Harrisem od vysoké. S basistou Harishem Raghavanem jsme se seznámili v Monkově institutu. Máme za sebou stovky, možná i tisícovku společných vystoupení. Známe se tedy opravdu dobře, a to nejen z pódia, ale také ze zákulisí. Společně rosteme, někdy i odlišným směrem, ovšem to patří k růstu,“ vyznává se Ambrose.