Rhythm Changes nabourává zažitá jazzová klišé. Zápisky z největší jazzové konference v Evropě v pořadu Stop Time

Konference Rhythm Changes 2019 v Grazu
Konference Rhythm Changes 2019 v Grazu

V pořadu Stop Time jsme se tentokrát vypravili na samý jih Rakouska, do Grazu, kde se v polovině dubna konala jazzová konference Rhythm Changes, jedna z největších akcí tohoto druhu v Evropě. Autor reportáže Petr Vidomus zde zjišťoval, jakými tématy se zabývají autoři tzv. nových jazzových studií a čím dnes mohou přispět k reflexi jazzového žánru.

Rhythm Changes se letos konala už šestým rokem, tentokrát poprvé v Grazu, v moderní budově Kunstuniversität Graz. Tato škola je proslulá jazzovým oddělením, kde ostatně studovali i někteří čeští hudebníci (např. Štěpánka Balcarová).

Ačkoli letos na Rhythm Changes došlo poprvé i na velkou diskusi o výzkumech prováděných samotnými hudebníky (tzv. artistic research), těžiště této řady konferencí je už léta spíš v teoretickém uchopení jazzu a jeho širších společenských souvislostí. Už z toho je patrné, že o jazzu zde debatují nejen striktní muzikologové, ale i sociologové, filozofové či literární vědci. Zastřešujícím tématem letos byly Cesty jazzu (Jazz Journeys), čímž se organizační tým snažil zdůraznit globální povahu žánru, jeho šíření napříč hranicemi, a to i do těch nejméně očekávaných koutů planety.

Profesorka Marie Buscatto přednáší o japonské jazzové scéně

Typické příklady? Třeba přednáška o tom, jak jazz zapustil kořeny na Islandu, nebo jak bojují o živobytí japonští jazzmani. Jako červená nit se přitom diskusemi vine hlavně úsilí zpochybnit stereotypní výklad jazzové historie jako výčet známých „geniálních“ hudebníků, především z USA. V oboru „new jazz studies“ je naopak už dlouhou dobu patrná tendence vyhledávat postavy, regiony a témata, která byla donedávna zapomenutá, marginalizovaná nebo šlo takřka o jazzová tabu.  

Slepá místa jazzové historie

„Brzy jsem pochopil, že nejhorší věc, kterou bych jako americký muzikolog mohl udělat, by bylo, že bych zde po příjezdu hlásal tezi o nadřazenosti americké jazzové tradice,“ shrnuje dojmy z předešlých ročníků konference Ken Prouty z Michiganské státní univerzity. „Řekl bych, že i základní premisy o tom, jaké jsou hranice tohohle žánru, jeho historie a co vlastně jazz znamená, jsou jistým způsobem nově definovány,“ dodává.

Tomu, jak se jazzová historie vypráví a vyučuje, se zde věnovalo vícero přednášejících. Například německý muzikolog Mario Dunkel se zaměřil na měnící se definice jazzu a na to, co v různých etapách bylo považováno za jeho vrchol. Jeho uvažování je pro konferenci typické. „Pokud se podíváte na historii jazzu z metaperspektivy, brzy pochopíte, že z dominantního vyprávění historie jazzu některé osobnosti a styly jednoduše vypadly,“ vysvětluje Dunkel.

Můžeme se ptát: kde jsou slepá místa, která nevidím? Proč jsou jazzové hudebnice ignorovány nebo jsou odkazovány jen do určitých rolí v rámci historie jazzu? Podle mě je na tomto přístupu nejcennější to, že se zabýváme umělci, které jsme dříve ani neuměli rozpoznat.
Mario Dunkel

Nejnovější poznatky z oboru nových jazzových studií letos shrnul sborník The Routledge Companion to Jazz Studies, který byl v Grazu s velkou slávou pokřtěn. I na jeho stránkách je patrné uvažování o jazzu, které může být pro leckoho provokující, ale dozajista přínosné a odbourávající řadu stereotypů.

Samostatnou kapitolou do knihy přispěl také britský teoretik George McKay, který se zabýval jazzmany, kteří ‒ ačkoli byli fyzicky či mentálně znevýhodněni ‒ dokázali si vycizelovat svůj vlastní a osobitý přístup k hudbě.

Živoucí bastard i otisk duše: Čeští jazzmani hledají definici jazzu

Jazz Sampler

Jaká je vaše osobní definice jazzu? Zdánlivě jednoduchou otázku jsme položili více než dvaceti českým hudebníkům u příležitosti Mezinárodního dne jazzu, který se celosvětově slaví od roku 2001 a připadá na 30. dubna. Co odpověď, to odlišný přístup ‒ jazz může být kouzlo okamžiku, živoucí bastard nebo třeba otisk duše, abychom citovali jen některé z oslovených. Čtěte první díl ankety!

„Jazz je a byl úžasný v tom, jak dokázal poskytnout útočiště i lidem nedokonale tělesně nebo mentálně vybaveným. Je to právě proto, že jazz velmi oceňuje osobitost zvuku a přístupu ke hře,“ říká George McKay a v rozhovoru pro ČRo Jazz připomíná jazzové osobnosti jako Horace Parlan, Buddy Bolden nebo Django Reinhardt.

Málo jazzu na jazzové konferenci?

Ceněným hostem na konferenci v Grazu byla vdova po legendárním saxofonistovi Dexteru Gordonovi, jeho bývalá manažerka Maxine Gordon. Prezentovala zde svou novou knihu o Dexteru Gordonovi, která vychází jak z jeho vlastních zápisků, tak z jejího rozsáhlejšího bádání. Její vzpomínky na manžela jsou jistě fascinující (více v záznamu pořadu), byla to však právě ona, kdo se v rozhovoru pro ČRo Jazz přiznala i k jistým rozpakům nad složením příchozích.

„Nejsou tu žádní lidé mimo okruh bílých Američanů, jako třeba z Jamajky nebo z Karibiku,“ kritizuje Gordonová. „Pokud jdete na jazz v Paříži, setkáte se tam s takovou rozmanitostí kultur! Taky jste si toho všiml? Prakticky samí běloši a velmi málo přednášejících žen. Měli bychom se zabývat tím, jak to změnit, aby zde zaznívaly i jiné hlasy, aby se tu lidé cítili dobře.“

Kritických hlasů tohoto druhu nezaznívalo v Grazu mnoho. Jedna z výtek vzešla z debaty o metodě tzv. artistic research, kdy hudebníci sami zkoumají určité společenské či hudební téma a výsledek následně zasazují do vlastního hudebního díla.

Maxine Gordon s šéfem amsterdamské konzervatoře

Tento směr měl na konferenci zatím malý prostor, ale nad některými jeho postřehy je možná dobré se zamyslet. Například není na konferenci o jazzu poněkud málo jazzu, tedy hudebních ukázek v rámci prezentací? „V rámci své prezentace jsem měl připraveno jedno šestiminutové video. Je to směšné, ale když jsem se spolu s ostatními díval na to video, stále se mi vkrádalo do mysli, že ztrácím čas... tím, že zrovna nemluvím. Což nedává smysl, že ano?,“ zaznělo od jednoho z diskutujících hudebníků.

Bez ohledu na některé výtky byla i letos konference Rhythm Changes skvělou příležitostí se o jazzu dozvědět opět něco nového a hlavně o žánru diskutovat bez dlouho tradovaných klišé. V tomto díle pořadu Stop Time dále přinášíme rozhovory o problémech současného jazzového školství, o výzkumu japonských hudebníků a tokijských jazzových kaváren, o biografii Lee Konitze nebo historii tzv. blind fold testů.

Konference se opět koná v srpnu 2020 v Amsterdamu, doufejme, že se konečně mezi přednášejícími objeví i nějaká česká jména...

Spustit audio

Související